close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Část 2

11. dubna 2016 v 15:24
Přiznám se nebylo to moc bezstarostné snění, usnula jsem velmi špatně z mnoha bolestmi a měla jsem těžké sny, které však zmizeli hned jak jsem se probudila, a však zůstala mi z nich v hlavě myšlenka: musím vysvobodit své rodiče od mého pouta. První krok ,kterým začnu stanu sama z postele a udělám si snídani a zkusím ji udělat i rodičům. Tak tedy stávám, pomalinku se zvedám z postele se svého bezpečného a teplého domečku, kde mi nemůže ublížit nikdo jiný než moje vlastní rakovina. Jdu dolů po schodech, v duchu si říkám, už tak dlouho jsem tady nebyla, ale nic se tu nezměnilo, všechno je na svých místech. Musím najít pánvičku a vajíčka, vajíčka rozklepnu na pánvičku, posolím, opepřím a mám hotovy volská oka, snídani pro sebe i pro rodiče. Ani nevím jak dlouho už jsem je neměla, musí to být už měsíce, to víte maminka mi vyvařuje nejen na oběd, ale taky na snídani.
Už padám zase únavou, musím si na chvilku sednout, nadechnout se. Už to stačilo, teď stanu a donesu rodičů snídani do postele. Už otvírám dveře u ložnice, maminka se už probudila, kouká na mě a usmívá se: "Dobré ráno Beruško" hned jí na to odpovídám: "dobré ráno mami". Táta hluboce zachrápal, usmívám se a pokládám snídani mámě na stehna. A hned se vrhám mezi tátu a mámu do postele. Jak dlouho už jsme tahle všichni neleželi, vzpomínám, před nějakým časem jsem si říkala jak už jsem na to všechno velké a že jen malý děti lezou za rodiči do postele, ale teď mi to přišlo příjemné a chtěla jsem takhle ležet snad celý den, ale musím uskutečnit svůj plán. Táta se probudil, kouká na mě a taky se usmívá: " Dneska je ti nějak dobře", přikývla jsem. "Mami, tati mohla bych dneska jít sama ven?" Máma s Tátou na mě zaraženě zírají, "Proč by jsi chtěla jít ven Beruško?", ptá se táta. Usměju se, ale snažím se nedat na sobě znát únavu a vyčerpání. "Víte chtěla bych se projít a přemýšlet" táta přikývl, máma se zamyslí a podívá z okna. Potom se na mě otáčí a říká, "Můžeš, ale vezmi si sebou telefon. kdyby se ti něco stalo." Usmívám se a přitulím se k oběma rodičům. Ještě pár minut takhle ležíme, ale pak už stávám. Jdu do pokoje, pomalinku se oblíkám, jdu si pro bundu a chystám se jít ven. Už stojím mezi dveřmi a máma na mě volá z chodby, "Dávej na sebe pozor Beruško", zabouchnu dveře, nadechnu se a přemýšlím kam půjdu.
Doprava? Doleva? Do kopce? Z kopce? Nejlepší by bylo po rovině ale takovou možnost nejspíš nemá. Asi půjdu první do kopce, pokud nejsem tolik unavená. Ale kam tam pudu jsou tam jen lesy, zamýšlím se. Pátrám v paměti, kam jsem chodila s rodiči.
 

Část 1

10. března 2016 v 13:18
Znáte, ten pocit, když se ráno probudíte, ale přejete si abyste spali dál? Chcete celý den a nejlépe i celý život zaspat? Protože to všechno stojí ,jak se říká za houby.
Taková rána prožívám posledního pul roku, většinou mi, ale projde že můžu ještě hodiny ležet v posteli a dívat se jen tak na strop. Nic a nikdo mě totiž z postele nežene, mamka mi nosí snídani až do postele a vlastně občas i oběd, většina mého dne se děje právě v posteli. Teď vám asi přijde, že jsem hrozně líná a rodiče mě rozmazlují , ale ve skutečnosti tomu ,tak není . Kdybych mohla žít normální život, měla bych snídani do postele maximálně o narozeninách, možná ani to ne. Jenomže já nežiju obyčejný život, žiju život z rakovinou.
Zhruba před půl rokem mi přišli na to, že mám rakoviny, lépe řečeno leukemii, což je rakovina krve. Prvních pár měsících byli velké šance na mé uzdravení, byla jsem zařazena do pořadníku na darování kostní dřeně a vypadalo to ,dobře a všichni doufali v brzké nalezení nějakého dárce, ale potom nastal zádrhel, zjistilo se, že mám zvláštní typ kostní dřeně a nejspíš budu čekat roky, než někoho jako já najdou. Nikdo však neví, zda přežiju další den, měsíc, rok. Zatím beru jen silné léky, které nemoc brzdí, ale stejně se pomalu dostává dál a každou chvilku cítím nějakou bolest a čeká se jen na to až mi selžou plíce a budu muset být na přístrojích a už nebudu moc nikam chodit bez kyslíkové bomby, samozřejmě pokud to selhání přežiju. Ale zatím žiju a snad mám před sebou ještě spoustu času, ještě spoustu dní. Snad ještě poznám opravdový život a nebudu žít jen v představách a v domněnkách. Jenže abych tohle všechno mohla poznat, musela bych častěji stát z postele, vždyť už před třemi měsíci jsem přestala chodit do školy, teď už studuji jen dálkově, ale všechno se na dálku nenaučíte. Dálkově a na přednáškách přes skype se nenaučíte věci praktikovat, v podstatě znáte pouhou teorii a praxe vám nic neříká. Dokážete odříkat dlouhé postupy, ale kdyby jste měli něco s toho, co říkáte, udělat, nezvládnete to. A přesně takhle to já mám, znám dlouhé odstavce teorie, ale v praxi nezvládnu nic, jsem bezmocná. I když na tom nejspíš nezáleží, protože nikdo neví jak dlouhý bude můj život.
Žiju teď zvláštní život, mám kolem sebe spoustu lidí a přitom mi přijde, že jsem sama. Nikdo nerozumí tomu jak se cítím, všichni mě jen přesvědčují, že se uzdravím a že zase bude líp. Ale co když se už ani nechci uzdravit, už ztrácím naději nemám důvod chtít být zdravá, nemám chuť se dožít dalších narozenin. Jen si v hlavě říkám, proč bych to měla dělat, když to bude pokračovat jen dalším přemlouváním abych žila, dalším přesvědčováním abych zůstala, ale také dalším trápením mých rodičů, protože vidí jak se jim ztrácím před očima a jak jsem den za dnem roztržitější, unavenější a bledší. Nechci je takhle trápit,ubíhají dny, oni však nežijí svůj život, ale ten můj , nedělají nic pro sebe, celý jejich svět se točí kolem mě, takhle už to nechci, musí žít i pro sebe a jeden pro druhého. Jejich čas nesmí být u mě na posteli, ale tam venku za okny a na nohou. Měli by se o mě přestat takhle starat. Ale jak to udělat? Jak je přimět, aby žili? Jak jim ukázat jinou cestu životem? Jak jim dát novou cestu a nový směr? Tuhle otázku si kladu dnes a denně. Možná, kdybych začala žít já i oni by začali žít. Avšak jak mám začat žít, když jsem tak unavená a nejraději bych ani nestala z postele?

Ale odhodlám se a zítra stanu a půjdu se podívat ven aspoň projít po okolí, aby rodiče měli chvilku pro sebe, aby si udělali čas žít. To všechno bude až zítra dnes už jsem moc unavená a pomalu, ale jistě se propadám do bezstarostného snění...

Kam dál

Reklama